Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

Otevřít navigaci

Základní informace

Humans of FT

Vítejte v sekci Humans of FT! Jak název napovídá, bude to o lidech. Konkrétně o těch, kteří mají co dočinění s naší milou fakultou. Zjistíte, kam mohou vést vaše kroky po dokončení studia, čím žijí naši akademici a studenti, co tady je, co jinde není… Vše k mání ve formě podcastu i textu – stačí u daného rozhovoru kliknout na tlačítko POSLECHNOUT PODCAST a TO MĚ ZAJÍMÁ!

Vojta Neuwirth: Chtěl jsem studovat umění, šel jsem na fyziku a teď dělám čokoládu

Vojta Neuwirth, jehož jméno se moderátorka Danda neopovážila vyslovit je tak trochu fyzik, potravinář a čokoládový nadšenec. A hlavně taky student Fakulty technologické. Chtěl se věnovat umění, nakonec šel studovat aplikovanou fyziku. A udělal moc dobře, protože tato životní rozhodnutí ho dovedla až na FT, kde své znalosti spojil a teď se snaží rozjet svůj čokoládovo pralinkový byznys.

Jak propojit vědu a umění? Co dělal Vojta v Iráku? Jak se snaží získat svůj první milion? Odpovědi na normální i lehce bizarní otázky si poslechni ve 20. díle Humans of FT.

Poslechnout podcast

 

Studenti životního prostředí David a Štěpán

Dva “kluci ze životka”, studenti magisterského environmentálního inženýrství – oboru, který v posledních letech vzkvétá. Co vedlo Davida Paličku a Štěpána Kiliána k tomu, aby studovali životní prostředí? Kde se vidí po studiu? A jaký byl Erasmus ve španělské Cordobě (jako bonus uslyšíte i rady, jak rozhodně výjezd do zahraniční NEzačít). A jaká je jejich oblíbená verze konce světa?

To si poslechněte v podcastu.

Poslechnout podcast

 

Martin Bednařík: Chci učit prváky, abych jim pomohl v začátcích studia na vysoké

Martin Bednařík už toho na Fakultě technologické zažil mnoho. Studoval na FT, kde získal všechny své tituly, vyzkoušel si být proděkanem a teď šéfuje Ústavu výrobního inženýrství. Nemá toho málo, přesto se nechce vzdát výuky. Vždy se totiž snaží (jak on sám říká) prvňáčkům zpříjemnit nástup na vysokou školu.

V tomto podcastu se rozhodně dozvíte:

  • Jaký sport je Martinovu srdci nejbližší.
  • Proč jsou absolventi procesního inženýrství velice speciální.
  • Jak se bude nově jmenovat studijní program Procesní inženýrství.
  • Jak moc divný hudební styl Martin vyznává.

Poslechnout podcast

 

Petra Dvořáková: Cukr může mít sílu heroinu


Petra Dvořáková dokončila před lety doktorát z Technologie potravin a dnes učí lidi žít bez závislosti na cukru. Kromě toho je i sportovní trenérka, která nikdy neopustila své vědecké “já”. S moderátorkou Dandou si povídaly třeba o tom, kolik cukru je moc cukru, jak se závislosti na něm zbavit, nebo jak Peťa využívá své vědecké poznatky při svém povolání.

Kolikrát Danda s Peťou řekly slovo “cukr”? To zjistíte v podcastu.

Poslechnout podcast

 

Lenka Vítková: Po střední jsem chtěla jít na práva, naštěstí FT zvítězila


Lenka Vítková z Ústavu fyziky a materiálového inženýrství se zabývá vývojem materiálů, 3D biotiskem, nanovlákny a tkáňovým inženýrstvím. Vypadá to sice složitě, z úst Lenky ale vše zní, jako by to byla brnkačka. Rozhodně jsme šťastní stejně jako ona, že se nerozhodla jít po střední škole na práva nebo žurnalistiku a vydala se cestou hard science. I díky tomu na Fakultě technologické dostudovala doktorát a teď vyráží na postdoc do Kanady.

Co říká Lenčin manžel na to, že je jediná, kdo zvlákňuje hyaluronan bez pomocných polymerů? Jaké to je (krásné) být doktorandkou na FTéčku? Poslechněte si to v podcastu.

Poslechnout podcast

 

Jan Navrátil: Do Škodovky nás z pěti tisíc uchazečů vybrali třicet

 

Eva Úlehlová je jedna z prvních žen v celém vesmíru, která vystudovala na Fakultě technologické obor se zaměřením na kosmetiku. Uběhlo pár let a stala se z ní vedoucí kvality v české firmě Biomedica, kde kontroluje například sirupy proti kašli. Kromě toho Eva pomáhá lidem s ichtyózou.

Co je to za nemoc? Jak vypadá pracovní den kontrolorky kvality? Kolik toho musí Eva denně ochutnat? Tak na to se Danda ptala v tomto dílu HoFT, ve kterém se dozvíš nejedno životní moudro.

Poslechnout podcast

 

Eva Úlehlová: V prváku jsem byla za blázna, na kosmetiku jsem šla z ekonomky

 

Eva Úlehlová je jedna z prvních žen v celém vesmíru, která vystudovala na Fakultě technologické obor se zaměřením na kosmetiku. Uběhlo pár let a stala se z ní vedoucí kvality v české firmě Biomedica, kde kontroluje například sirupy proti kašli. Kromě toho Eva pomáhá lidem s ichtyózou.

Co je to za nemoc? Jak vypadá pracovní den kontrolorky kvality? Kolik toho musí Eva denně ochutnat? Tak na to se Danda ptala v tomto dílu HoFT, ve kterém se dozvíš nejedno životní moudro.

Poslechnout podcast

 

Jan Hrdlička: U hasičů se nechybuje. Každý chyba je ohrožení života


Jan Hrdlička je chemický analytik Hasičského sboru Jihomoravského kraje. Jeho pracovní den je podobný tomu, jaký zažívají hrdinové z Kriminálky Miami. Jen prý nepotřebuje sluneční brýle. Za to ale potřebuje několik speciálních obleků.

Jak se Honza dostal z FTéčka k profesionálním hasičům? Jak vypadal studentský život ve Zlíně před dvaceti lety? Tak na to se zeptala Danda v tomhle díle podcastu. Poslechni si napínavý díl plný zákulisních informací.

Poslechnout podcast

 

Zuzana Barbuščáková: Nevědět je volba. Kdo neví, nechce vědět


Zuzana Barbuščáková vystudovala obchodní akademii. Už od základní školy ale věděla, že se jednou bude věnovat chemii. Jen potřebovala, jak sama říká, pauzu. Na vysoké škole (UPOL) už studovala organickou chemii. A cesta ji zavedla až k nám na Fakultu technologickou.

Jak se Zuzce na FT líbí? Jak hodnotí své studenty? Proč má život jak z Big Bang Theory? Napíše jednou knihu? O tom všem mluvila v podcastu Dandě Holubářové. A poslechnout si to můžeš i ty.

Poslechnout podcast

 

Jakub Huba: Když chceš vstávat s pocitem, že tě svět potřebuje, studuj procesní inženýrství

Výrobní inženýr Jakub Huba vystudoval na FTéčku bakaláře, magistra, pak doktorát a působil dokonce jako pedagog a proděkan. Po dlouhých letech se rozhodl fakultu opustit kvůli práci v komerční sféře. Je z něj aplikační specialista. V podcastu ale řekl, že na fakultu nezanevřel a nosí ji v hlavě každý den.
Proč Kuba na FTéčko stále myslí? Jak ho Fakulta technologická připravila na práci v komerční sféře? Co v praxi dělá aplikační specialista? Ještě mnohem více otázek si připravila Danda Holubářová pro další díl podcastu Human of FT.

Poslechnout podcast

 

Marek Vašek: Chtěl jsem na FTéčko, protože miluju Zlín

Dnešní díl Humans of FT je mimo jiné pro ty, kteří se rozhodují, kam se vydat po střední škole. Naše nová moderátorka Daniela Holubářová vyzpovídala nadšeného prváka oboru Polymerní materiály a technologie Marka Vaška. Proč se Marek rozhodl pro Fakultu technologickou, i když už měl dobrou práci v oboru? Jak mu jde škola, když přišel z průmyslovky a chemii měl naposledy na základce? Proč se do FT zamiloval? Odpovědi uslyšíš v jubilejním desátém dílu Humans of FT.

Poslechnout podcast

 

Berenika Kočí: Na FT si vážím lidskosti a vstřícnosti

V rámci nového podcastu Humans of FT jsme vyzpovídali naši absolventku Bereniku Kočí, která pracuje v cukrovinkovém království Sfinx Holešov. Jak vzpomíná na Fakultu technologickou a může v práci ochutnávat?

Poslechněte si první díl podcastu Humans of FT, nebo alespoň nahlédněte na zkrácenou verzi rozhovoru v textové podobě.

Poslechnout podcast

 

Čeho si na FT nejvíc vážíš?
Lidskosti a vstřícnosti. Vyučující tu mají krásný vztah ke studentům, a to si myslím, že tady spousta lidí nejvíc ocení.

Který předmět ti nejvíc dal?
Veškeré laboratoře. Naučily mě poměrně velké manuální zručnosti, a mohla jsem si tam osahat praktickou stránku věci.

V rámci bakaláře jsi studovala obor: Technologie výroby tuků, kosmetiky a detergentů, ale taky druhý obor: Chemie a technologie potravin.
Jak se dá zvládat studium dvou oborů najednou a co tě k tomu vedlo?
Chtěla jsem si rozšířit spektrum vědomostí, ale nebyla tu možnost vybrat si volitelné předměty. Zato se naskytla možnost vystudovat dva obory současně. A tady se právě propojuje vstřícnost vyučujících a to, že mě studium bavilo. Když jsem třeba nemohla splnit povinnou docházku, domluvila jsem se na vypracování seminární práce. A takto si to sedlo a šlo to.

Víme o tobě, že FT nebyla úplně tvoje první volba. Prozradíš, kde jsi byla předtím a proč to tam nedopadlo?
Studovala jsem chvilku v Olomouci na Přírodovědecké fakultě, ale bohužel jsem si tam docela zásadním způsobem nesedla s jedním vyučujícím. Bylo to pro mě obrovské zklamání i zklamání pro mé okolí – jelikož jsem studijní typ, nikdo to nečekal.
Když jsem potom nastoupila sem na kosmetiku, tak jsem byla taková zoufalá a neměla po předchozí zkušenosti žádná očekávání. Říkala jsem si, že to prostě nějak překlepu. To se ale asi po půl roce změnilo, protože mě to začalo bavit a dobré studijní výsledky mě dál motivovaly.

Momentálně pracuješ ve firmě Nestlé, konkrétně v závodě Sfinx v Holešově. Kdo by neznal BON PARI, Hašlerky, Lentilky nebo moje oblíbené želé JOJO? Trochu to zní, že pracuješ v bonbónovém království… Vnímáš to tak i ty?
Je to pravda. Mám asi jednu z nejsladších prací, které člověk může najít.

Na jaké pozici tam pracuješ a co to obnáší?
Na pozici výrobního technologa, se zaměřením hlavně na karamelové bonbóny, marshmallow a dražé. Je to rozmanitá pozice, která mě baví. Starám se jak o receptury, tak o chod výrobních linek. Úzce spolupracuji se všemi odvětvími, které v závodě máme – ať je to inženýring, bezpečnost, kvalita nebo vývoj. Naším cílem je, aby daná cukrovinka lidem chutnala, aby byla kvalitní, abychom se zkrátka neměli za co stydět.

Jak jsi zmínila, podílíš se i na receptuře cukrovinek. Znamená to, že často ochutnáváte?
Samozřejmě. Ochutnáváme, ujídáme. Akorát by se tomu nemělo říkat „ujídání“, ale senzorická analýza. Ale podstata je samozřejmě velmi podobná – spoustu vlastností výrobku nejde posoudit jinak.
Věřte ale, že když jeden výrobek během směny ochutnáte tolikrát, tak už na něj další měsíce nemáte chuť.

Co tě na práci nejvíc baví?
Ta rozmanitost a zmiňovaná náplň napříč odvětvími. Když například změníme nějakou technologii výroby, tak pracuju na tom, aby to bylo co nejergonomičtější pro pracovníky, aby to bylo bezpečné – nejen pro toho pracovníka, ale potom i pro zákazníka. A když se třeba vyvíjí nová receptura, musíme ji vymyslet tak, aby výroba na lince byla dlouhodobě udržitelná.

Vyvíjíte často nové produkty?
Ten požadavek většinou přijde z našeho marketingového oddělení. My se pak snažíme najít cestu, jak cukrovinku vyrobit. Děláme laboratorní zkoušky na malých množstvích, to je v desítkách kil, a když to vypadá nadějně, dělají se industriální zkoušky, což už je v tunách.

Vzpomeneš si při práci často na naši fakultu?
Vzpomenu, a moc ráda. Co mě hlavně naučili tady na fakultě, je nebát se ptát, naučili mě prezentovat a mluvit před lidmi, což si myslím, že je úplně to nejdůležitější, co vás má vysoká škola naučit.

Šla bys tu tedy studovat znovu?
Ano. A určitě bych to doporučila všem, kteří o tom uvažují. Já jsem si to neskutečně užila, přestože to byla samozřejmě také dřina.

 

Ladislav Fojtl: Rád se tady vracím

Dalším z absolventů, jež přijali pozvání do našeho podcastového studia, je Ladislav Fojtl, který na FT studoval v letech 2007-2016. Co mu studium dalo a na co nejraději vzpomíná? Nejen na to se ho zeptáme…

Podcast je součástí nového pořadu Humans of FT. Doporučujeme jeho poslech, ale pokud raději čtete, níže najdete zkrácenou textovou verzi rozhovoru.

Poslechnout podcast

Čím jsi chtěl být jako malý?
Asi pilotem.

Na co ze studentských let nejraději vzpomínáš?
Na skvělou partu lidí (s některými jsem pořád v kontaktu) a i na dobré učitele, kteří k nám měli takový osobitější přístup. To bylo strašně fajn.

A co ti naopak vůbec nechybí?
Stresy před zkouškama. Ale pak zas byla dobrá ta pohodička, když člověk zašel po zkoušce na pivo.

Čeho si na FT vážíš?
Toho obrazu, jakým se prezentuje na veřejnost. To je pro mě strašně příjemné se podívat zpět na tu moji alma mater, jak to tady hezky funguje. Já to tady mám furt rád a rád se tady vracím.

Nastoupil jsi k nám na obor Technologická zařízení (dnes Procesní inženýrství). Když ses k nám hlásil, uvažoval jsi i nad nějakou jinou školou? A proč sis vybral právě toto zaměření?
Popravdě, neuvažoval. Na střední jsme měl jednu maturitní otázku týkající se polymerů a mě to tehdy zaujalo, protože to mělo blízko i k těm letadlům a plastikovému modelářství, kterému se věnuju. A tak jsem si řekl, že tento směr bych mohl zkusit.

To plastikové modelářství nás zaujalo. Využíváš i při něm to, co ses tady naučil?
Svým způsobem ano. A naopak i to, co jsem se naučil díky modelářství, využívám v praxi.

Po doktorátu jsi tady také učil. Jaké to bylo ocitnout se „na druhé straně barikády“?
Nikdy mi nedělalo problém bavit se s lidmi. Rád jsem předával know how, které jsem měl tu možnost někde pochytit – ať už tady v Centru polymerních systému, nebo potom v práci.

Po 3,5 letech působení jako akademický a výzkumný pracovník na FT jsi nakonec přešel do praxe. Uplatňuješ nějak tuto zkušenost v rámci současné pracovní pozice?
Musím říct, že jo. Občas se s kolegy dostaneme k tématu, ve kterém nejsou tak „kovaní“, a já se jim to pak snažím vysvětlit stejným způsobem, jako když jsem tady učil.

Pracuješ ve firmě Zlín Precision, která se zabývá výrobou technických plastových dílů, a to jako Account manager / Technical specialist. Co všechno je náplní tvé práce?
Nejčastěji děláme díly do světlometů automobilů, ale děláme i interiérové díly.
Do firmy jsem původně nastoupil na pozici, kde jsem měl na starosti konstrukci vstřikovacích forem – jejich oponenturu, oponenturu simulací. Postupně jsem se zapojoval také do vzorování nových forem. Když byli technologové bezradní, snažil jsem se do problému vnést svůj akademický pohled – že teorie říká to a ono, pojďme to tedy zkusit. V 70–80 % případů dané řešení fungovalo.
Později jsem se dostal k současné pracovní pozici, kde zpracovávám poptávky na nové projekty, hledám pro ně technické řešení, po odborné stránce také komunikuji s klienty.

Co tě ze všech těch činností baví nejvíce a proč?
Nejvíc mě baví právě oponentura konstrukce forem, kterou se zabývám i nadále – podívat se na návrh v počítačovém softwaru, nahlédnout, jak tomu ten člověk, který návrh kreslil, dal duši, jak to vymyslel, a jestli správně chápu všechny funkce mechanismů v ní.
No a pak ta realita, když se forma na základě návrhu vyrobí, možnost vidět to srovnání návrhu a vzniklé formy.

Bylo FT správná volba? Šel bys k nám znovu?
Určitě.

Chtěl bys na závěr něco vzkázat našim posluchačům?
Uchazečům o studium bych vzkázal, že pokud se rozhodnou pro Fakultu technologickou, a někdo je bude přemlouvat, aby šli například raději na VUT, ať si do toho podobně jako já nenechají mluvit. Já se tehdy rozhodl pro „eftéčko“ a rozhodně nelituju. Opravdu zde učí lidi, kteří jsou erudovaní. Je tady možnost získat vhled do praxe v rámci exkurzí nebo školení od lidí z praxe. Co jsem se tady naučil, v práci reálně využívám.

 

Roman Čermák: Na gymplu jsem hrál v metalové kapele

Do třetího dílu pořadu Humans of FT přijal pozvání samotný pan děkan – Roman Čermák. Čím chtěl být jako dítě? Jaký byl student? A kudy vedla jeho životní cesta, než se stal děkanem?

Slyšte podcast, nebo si přečtěte jeho zkrácený přepis níže.

Poslechnout podcast

Pamatuješ si, čím jsi chtěl být jako dítě?
Obdivoval jsem popeláře na těch stupátkách a říkal si, že tohle bych strašně rád zkusil. Taky jsem chtěl být kosmonautem. No a snad už na 1. stupni základní školy jsem o sobě začal říkat, že chci být učitelem.

Což se splnilo… A jsi také děkanem. Dokázal bys ve zkratce popsat, co takový děkan dělá?
Nejčastěji o něčem rozhoduje. Jde jak o agendu týkající se studentů, kdy děkan například rozhoduje, kdo je přijatý ke studiu nebo kdo dostane stipendium, tak o agendu týkající se zaměstnanců. Co se ale hlavně snažím dělat já, je zajistit, abychom my jako vysoká škola plnili co nejlépe tu funkci, kterou máme – to znamená vzdělávat a tvořit.

Vraťme se ale ještě do minulosti. Doslechli jsme se, že jsi na gymplu nebyl zrovna nejpilnější student. Co je na tom pravdy?
Je to 100% pravda (smích). Na gympl jsem přicházel jako premiant ze základní školy, což mimo jiné znamenalo, že jsem na základce nezažil ten pocit, že bych se musel do něčeho učit. No a jelikož jsem svůj zvyk neučit se nezměnil, tak to na tom gymnáziu podle toho vypadalo.

Po gymplu jsi šel na UPOL studovat učitelství matematiky a hudebky, ale úplně to nedopadlo. Proč?
Jednak stále panoval můj nezvyk se učit – ten se změnil až na další vysoké škole, na té naší. Ale podstatnou roli hrálo také to, že se strašně rozcházelo moje očekávání a realita. Týkalo se to zejména matematiky, kdy se tam vyučovala tzv. vyšší matematika. A mě strašně brzo zklamalo, že se učím něco, k čemu se v té učitelské praxi téměř jistě nedostanu.

Před zmíněným nástupem k nám na FT tu byla ještě jedna zajímavá životní etapa. Rok jsi pracoval jako skladník na Prioru. Strašně nás baví ta skutečnost, že se někdo ze skladníka stane děkanem. Jak je to možné? Přišlo tam nějaké životní prozření, že chceš ještě na vysoké pokračovat?
Když jsem neúspěšně ukončil studium na UPOL, tak jsem hledal práci. Vzpomínám si, že jsem šel třeba na pohovor do banky. Měl jsem tehdy dlouhé vlasy, protože jsem hrál na kytaru v metalové kapele. Možná by mě i přijali, ale podmínkou bylo shodit ty vlasy – a já si tehdy říkal: Vlasy jsou přece důležitější než job v nějaké bance.
Postupně jsem se tak dostal až k tomu povolání skladníka. Ten rok, kdy jsem tam pracoval, byl pro mě sužující. Uvědomil jsem si, že takto se při mých schopnostech, dovednostech a vzdělání nikam dál nedostanu. A to mě upřímně řečeno vyděsilo. Řekl jsem si, že znovu nastoupím na vysokou školu, ať to stojí, co to stojí. No a to jsem dodržel.

Pak jsi tedy nastoupil sem. Co tě nakonec na studiu chytlo nejvíc?
Chtěl jsem se na škole udržet a díky tomu jsem se začal zprvu pravidelně, a později usilovně připravovat ze dne na den, z hodiny na hodinu do těch jednotlivých předmětů, které pro mě byly velice složité. Jak jsem totiž vypadl z toho procesu, zapomněl jsem i některé základní věci. Takže jsem do toho začal o to víc šlapat, no a chytlo mě samotné učení. To, že jsem viděl pokroky a že se mi začalo dařit.

V roce 2011 ses stal děkanem. Na co jsi za dobu tvé působnosti nejvíc pyšný?
Když jsem v tom roce 2011 začínal, tak jsme byli v pravém slova smyslu řekněme konzervativní fakultou, což se začalo negativně projevovat na počtu přihlášených studentů. No a my jsme krůček po krůčku začali dělat všechno pro to, abychom počet studentů pokud možno stabilizovali. Začali jsme s komunikací směrem ven i k zaměstnancům. Začali jsme se také zabývat úpravou studijních plánů tak, aby naplňovaly očekávání studentů, a zároveň abychom naplňovali očekávání pedagogů, kteří tady učí. Výsledkem celého toho našeho procesu by mělo být, že si všichni navzájem rozumíme. Což samozřejmě není jednoduchá věc.

Co plánuješ do budoucna?
V plánu je mimo jiné výstavba nové fakultní budovy. Pokud se mi podaří obhájit post děkana i na další 4 roky, tak by se dalo stihnout tento projekt dotáhnout do cíle.
Také jsem teď začal s kolegy intenzivně pracovat na restrukturalizaci studijních programů tak, aby student, který k nám přijde, mohl zvolit, jakým způsobem se bude profilovat – jestli pro praxi, nebo spíše do vědeckých laboratoří, nebo by rád působil například mezinárodně. Zkrátka aby sám mohl vědomě ovlivnit, jakým směrem se chce rozvíjet.

Na závěr to pojďme ještě trošičku odlehčit. Jak už jsi zmínil, na gymplu jsi hrál v metalové kapele. Jaké to bylo? A hraješ doteď?
Bylo to fajn a dělal jsem to strašně rád. Ale na druhou stranu mě provázela tréma. Většinou to znamenalo, že když nastal ten okamžik, kdy jsem měl předvést výkon, tak se mi rozklepaly ruce a nedokázal jsem ze sebe dostat to, co jsem reálně uměl.
Doma hraju do teďka a když mám příležitost postavit nějakou ad hoc kapelu, tak si rád zahraju i na veřejnosti.

Tvým dalším koníčkem je vaření. Máš nějakou konkrétní oblíbenou kuchyni? A co je tvůj největší majstrštyk?
Mám rád českou kuchyni a strašně rád ji vařím. Takovou svíčkovou na smetaně – to si myslím, že umím takovým způsobem, že bych obstál i v Hotelu Imperial. Teď to vypadá, že nejsem zrovna skromný (smích). Ale hodnotily ji tak moje děti.
Miluju taky vietnamskou kuchyni, která je neuvěřitelně voňavá a čerstvá, bezlepková… Nebo italskou a francouzskou kuchyni.

 

Markéta Červinková: Řídím vývoj elektronových mikroskopů

Přinášíme čtvrtý díl pořadu Humans of FT. Pozvání přijala Markéta Červinková, která v letech 1998-2006 studovala na Ústavu inženýrství ochrany životního prostředí a aktuálně pracuje ve společnosti Thermo Fisher Scientific. Tam má na starosti řízení vývoje nových transmisních elektronových mikroskopů.

Poslechněte si rozhovor formou podcastu Humans of FT, případně mrkněte na zkrácený přepis rozhovoru níže.

Poslechnout podcast

Bydlíš poblíž Brna, ale do Zlína čas od času zavítáš. Vybavují se Ti při návštěvě vzpomínky na studentská léta?
Ano, vzpomínám velice často a velice ráda. Zlín mám spojený hlavně s dobou studií, protože jsem tu chodila na střední i na vysokou.

Jaké to je, vrátit se na svou alma mater po takové době?
Je to zajímavé. Mimo jiné i vidět ten obrovský rozvoj, kdy univerzita jenom vzkvétá.

Přejděme k samotnému zaměření Tvého studia. Jaký obor jsi zvolila a proč právě ten?
Původně jsem se tady hlásila na FAME, ale nakonec jsem skončila na Fakultě technologické – s tím, že jsem si říkala: zkusím rok a uvidíme. Nakonec se ukázalo, že ta technika mi seděla víc než cokoliv jiného. Hodně mě bavila chemie a nejblíže tomu byl tehdejší obor Chemie a technologie životního prostředí.

Jak se po dokončení studia vyvíjela Tvá profesní dráha?
Už během doktorského studia jsem nastoupila do firma 5M na pozici projektové manažerky a má činnost tam byla spojená s materiály, ale zároveň chemií. Měla jsem na starosti například vývoj lepidel a laminačních směsí až po výrobní projekt týkající se sendvičových panelů pro radioteleskop, který stojí v Mexiku.
Po několika letech jsem přešla do společnosti Honeywell, a to na pozici senior project manažerky. Bylo to v jiném oboru, který se týkal víceméně mechaniky, kdy jsme vyvíjeli ventily pro topení a termostatické hlavice. Tam už se jelo ve statisících kusů ročně, takže ta zodpovědnost byla obrovská.

V současnosti pracuješ ve společnosti Thermo Fisher Scientific, která se zabývá dodávkami laboratorního vybavení a působí po celém světě. Pracuješ tam na pozici Program Execution Manager. Co to v překladu znamená, respektive co přesně Tvá práce obnáší?
Já říkám, že je to pozice od uklízečky až po vedoucího výroby. Program Execution Manager toho tedy řeší hodně – od střednědobého výhledu a strategického plánu pro vývoj nových produktů až po řízení jednotlivých projektů. Pracuju na oddělení, které se zabývá transmisními elektronovými mikroskopy. Mám na starost právě řízení vývoje nových mikroskopů a také jejich uvolňování na trh.

Dalo Ti studium na Fakultě technologické dobré základy do praxe?
Určitě ano. Pro mě byl hrozně důležitý takový ten rozhled. Jak jsme zmínila, teď se věnuji elektronovým mikroskopům, takže převážná část se týká fyziky. A i když jsem se věnovala ve škole primárně chemii, mám teoretické základy právě i z těch jiných oborů.
V rámci studia jsem také několikrát vyjela do zahraničí, což mi přineslo obrovské zkušenosti a rozhled, jak se co dělá jinde.

Co bys vzkázala těm, kteří o studiu na FT uvažují, ale zatím váhají?
Myslím si, že Fakulta technologická pro mě byla dobrá volba. Našla jsem tady spoustu lidí, kteří byli “moje krevní skupina”, a to nejen mezi spolužáky, ale i mezi pedagogy, kterých si vážím a často jsem se k tomu, co mi předali, v praxi vracela. Myslím si, že Fakulta technologická je na velmi dobré úrovni a její absolventi jsou ve světě žádaní.

 

Pavel Bunganič: Na brigádě jsem vyvažoval letadla

V pátém díle Humans of FT jsme si povídali s Pavlem Bunganičem, absolventem studijního programu Procesní inženýrství. Jak se počítá rozložení váhy dopravních letounů? A čím se Pavel zabývá dnes? Tento díl ocení zejména milovníci aut a letadel.

Poslechněte si rozhovor formou podcastu Humans of FT, případně mrkněte na zkrácený přepis rozhovoru níže.

Poslechnout podcast

Pocházíš ze severních Čech, konkrétně z Mostu. Co tě přivedlo studovat právě do Zlína?Když jsem se po gymnáziu rozhodoval, kam jít, tak se mi nechtělo do Prahy. Praha je na mě taková rušná, uspěchaná… Tak jsem šel studovat do Brna. Tam to ale nevyšlo, a proto jsem i kvůli nátuře místních lidí a oborovému zaměření zvolil Zlín.

Jak vzpomínáš na studentská léta? Podělíš se o nějaký vtipný zážitek?
Vzpomínám na ně rád. Je to období, kdy se člověk hodně naučil. Zpětně i oceňuju, že tady učitelé opravdu chtějí studenty něco naučit. Takže vzpomínám rád hlavně na ten přístup. Vtipné zážitky asi nejsou úplně publikovatelné (směje se).
Teď k té vážnější stránce studia… Který předmět ti dal nejvíc do praxe?
Zpočátku určitě logistika a teď zas hodně čerpám ze statistiky od pana profesora Paty. Půl roku jsem taky řídil údržbu a tam se mi zas hodila znalost výrobních strojů. A momentálně se přesouvám i k materiálovému inženýrství, protože u nás zakládáme oddělení výzkumu a vývoje. Nejde teda o jeden konkrétní předmět, ale spíš se mi hodí celkově takto zaměřené vzdělání.
Při studiu jsi pracoval na brněnském letišti. Pověz nám prosím o téhle práci víc. Co přesně jsi tam dělal?
Nejdřív jsem asi měsíc odbavoval cestující na přepážce, poté jsem vyhlašoval odlety a podobně. Pak jsem dělal handling – když letadlo přistane, je nějaký zástupce daného letiště, který je odpovědný za papírování a za všechny služby, které tam probíhají (nakládání, tankování, výstup a nástup pasažérů, různé další technické úkony…). Taky jsem dělal operačního, což je člověk, který sbírá údaje právě od „handlingářů“, posílá operační zprávy aerolinkám, zajišťuje ten servis, účtuje…
Prý jsi také vyvažoval letadla.
Ano, počítal jsem to pro jednu leteckou společnost, která chtěla ušetřit za elektronické vyvážení. V podstatě je to složitá matematika, ale na představu to složité není. Prázdné letadlo má těžiště někde uprostřed. Je potřeba vzít v úvahu hmotnost paliva, zavazadel, pasažérů a jejich rozmístění v rámci letadla a na základě výpočtů se pak nastavuje ocasní křídlo letadla (horizontální část), která se podle toho naklápí, aby letadlo při vzletu nebo přistání „neštrejchlo“ zadkem o zem. Má to vliv i na spotřebu paliva atd.
A nebál ses, že by nějaká tvá chyba mohla způsobit nehodu?

Bál. Kolikrát jsem ještě po příchodu domů pustil Fly Radar a sledoval, jestli letadlo přistálo.

Po dokončení studia jsi našel práci v oboru. Bylo to hledání náročné, nebo jsi našel uplatnění hned?Práci jsem našel asi do dvou měsíců. Byl jsem na X pohovorech a zpočátku se nikdo neozýval, ale pak se mi během jednoho týdne ozvalo asi pět společností.

Pracuješ v Nitto Denko Corporation jako projektový inženýr. Čím se tam zabýváte a co máš na starosti ty?
Nitto Denko, jakožto korporát, je obrovská společnost. Především dělá lepicí pásky, krycí fólie a podobně. Konkrétně u nás vyrábíme pro automobilový průmysl speciální gumárenské směsi – takové výložky do karoserie. Jeden typ karoserii vyztuží, druhý tlumí vibrace toho plechu.Zavést nový díl do automobilového průmyslu není jen tak. Mojí prací je zajistit papírování kolem a zajistit výrobu tak, aby zákazník dostal všechny díly v kvalitě, kterou požaduje, zabalené, jak požaduje a v čase, který požaduje.

 

 

Zdeňka Prucková: Snažím se, aby se studenti na mé hodiny těšili

Tentokrát trochu blíže poznáme paní doktorku Zdeňku Pruckovou, se kterou se studenti setkávájí například při seminářích a laboratořích organické a anorganické chemie. Čeho si u studentů nejvíce váží? Proč je mezi nimi tolik oblíbená? Jaký má vztah k čínským polévkám, geocachingu nebo cestování?

Poslechněte si rozhovor formou podcastu Humans of FT, případně mrkněte na zkrácený přepis rozhovoru níže.

Poslechnout podcast

Když ses v patnácti rozhodovala, co dál dělat, byla pro Tebe chemie jasná volba?

Víceméně ano, protože na základce mi šla právě chemie, fyzika, matika… A věděla jsem, že nechci na gympl, tak jsem zvolila chemickou průmyslovku.

Chemii jsi studovala už na střední škole. Hned po ní, což bylo v roce 1997, jsi začala studovat chemii na eFTéčku, a po magisterském a doktorském studium jsi mu zůstala věrná až do dnešních dnů. Čím vším se tu zabýváš?

Hlavní je ta pedagogická činnost a jako vedlejší ta vědecká. V rámci ní stanovuju termodynamické charakteristiky supramolekulárních komplexů. Laicky řečeno, na základě množství uvolněného nebo spotřebovaného tepla při chemické reakci/komplexaci jsme schopni matematicky vyhodnotit vazebnou konstantu, tedy jak pevně to u sebe drží… Nejlíp se vše pochopí přímo v laboratoři.

V rámci hodnocení kvality výuky získáváš od studentů často velmi kladné ohlasy. Čím to, že jsi tak oblíbená?

To by asi museli říct přímo studenti. Ale snažím se, aby v hodinách byla dobrá atmosféra, pohoda, žádný stres, aby se děcka těšily. Chci, aby studenti chodili dobrovolně k tabuli, protože tak vše lépe pochopí. Snažím se být vždycky pozitivní. A jakž takž to funguje.

Ve škole jsi prý vždycky milá a usměvavá. Dokážeš se někdy i naštvat?

Samozřejmě ano. Není to tak často, ale někdy bývám vytočená. Ale víc doma než v práci – když děti moc zlobí a už jsem z toho unavená, tak umím být i hubatá.

Čeho si nejvíc vážíš na studentech?

Když jsou pracovití. Třeba když někdo s chemií až tolik zkušeností nemá a musí se učit víc než ostatní, ale přesto ho to chytne a začne ho to bavit. A líbí se mi, když pak studenti mají radost, že překonali sami sebe. Obecně během studia je strašně hezké vidět, jak ti lidi rostou, jak se posouvají.

Ptáčci cvrlikali, že se občas odbýváš u oběda a dáváš si čínské polévky. Je to pravda?

To bývávalo. Je pravda, že dřív jsem do menzy z časových důvodů nechodila – než se člověk převleče z laboratorního oblečení, než tam dojde, než si vystojí frontu… Já totiž v menze zásadně chodím mezi studenty. Tak jsem si prostě občas nosila jídlo z domu a občas si v Lidlu kupovala čínské polévky. Ale to nikde neříkejte – doma neví, že jím v práci čínské polévky, doma to nevedeme (směje se).

Tvojí zálibou je mimo jiné geocaching. Jakou nejzajímavější kešku jsi ulovila?

Bylo jich strašně moc zajímavých. Mně se na tom líbí, že jde člověk ven, třeba na túru s kamarády. A že překonává sám sebe – třeba občas visí na stromě a říká si: „Panebože, proč to dělám v mých letech…“ 

A máš nějaký tip na konkrétní kešku v rámci Zlína?

Když si zajdete tady do Krajské knihovny Františka Bartoše, tak tam je keška, kterou jsme zakládali my. A myslím, že je pěkná. Takže kdyby někdo chtěl, jděte se kuknout.

Dozvěděl jsem se také, že s rodinou často cestuješ po České republice. Jak na dovolené nejraději trávíte čas?

Žádné lenošení, ač z toho děti občas bývají zpruzené. Mám vždycky nachystaný itinerář. Když jedeme na 5 dnů, tak mám program na 10 dnů, aby nám z toho místa nic neuteklo. Jsem připravená na všechno – dešťová varianta, suchá varianta… Ale není to vždycky jenom podle maminky, snažíme se to samozřejmě přizpůsobovat i těm dětem, aby si to užily.

 

Rostislav Slobodian: Stát se ředitelem firmy byla výzva

V dalším dílu našeho podcastu jsme hodili řeč s Rosťou Slobodianem, absolventem oborů Polymerní materiály a technologie a Inženýrství polymerů. Jak se už ve svých 26 letech dostal na pozici ředitele? Jaký má vztah k Fakultě technologické a v čemu mu pomáhají znalosti zde získané?

Slyšte podcast, nebo mrkněte na přepis rozhovoru.

Poslechnout podcast

Když se řekne „eFTéčko“, co všechno se Ti vybaví?

Vybaví se mi toho spoustu. Bylo to pro mě krásných 5 let. Parta kamarádů, sport na univerzitě, strašně moc zážitků, akcí i tvůrčích věcí. Když procházím kolem fakulty, vždycky mě to zahřeje u srdce a myslím, že to tak bude do konce života.

Absolvoval jsi u nás na bakalářské i magisterské studium zaměřené na polymery. Na základě čeho ses rozhodl vydat se právě tímto směrem?

Nějaké první impulsy byly už během studia Střední průmyslové školy polytechnické, kde jsme se touto tematikou zabývali a už tam mě to bavilo. Byl to takový přirozený vývoj, dál se posunout ve studiu a v tom, co mě naplňovalo.

Jak jsi to měl s uplatněním po studiu? Bylo náročné něco najít? Nebo jsi v oboru pracoval už během školy?

Už během studia jsem chodil na brigády v oboru a nabíral zkušenosti třeba jako operátor u výrobní linky. Zapojoval jsem se také do letních stáží na fakultě i zprostředkovaně ve firmách. Myslím, že mě to hodně posunulo a když se blížil konec studia, s uplatněním nebyl problém. Spíš jsem si mohl vybírat. A moji spolužáci to tak měli taky.

Aktuálně pracuješ jako výkonný ředitel ve společnosti MEGAT Zlín. Čím se vaše firma zabývá?

Naše firma se zabývá hlavně extruzí, lidově řečeno vytlačováním plastů. Specializujeme se právě na tuto technologii a troufám si říct, že ji zvládáme perfektně. Převážně se zabýváme výrobou nábytkářských profilů a různých komponentů pro nábytkářský průmysl.

Jsi ročník 1992 a už nějakou dobu ve firmě řediteluješ. Jak ses k tomu v tak mladém věku dostal?

Dostal jsem se k tomu čistou náhodou. Pracoval jsem tehdy v jiné firmě, byl tam spokojený a novou práci nehledal. Byl jsem zapojený do hodně projektů (mimo jiné i do spolupráce s UTB) a tu současnou firmu to zaujalo. Měli o mě zájem, a tak mě kontaktovali e-mailem s nabídkou. Nejdřív jsem myslel, že je to nějaká sranda a že to přetáhnu do spamu. Potom mi ale zavolali, tak jsem zjistil, že to žádný spam není (směje se, pozn. red.). Kandidátů bylo samozřejmě více a všichni starší než já. Ale vybrali si právě mě a já si řekl, proč to nezkusit. Věděl jsem, že to bude trošku vyšší level, vůbec jsem neměl zkušenosti z ekonomické či personální agendy… Ale šel jsem do toho po hlavě s tím, že se všechno naučím.

Bez jakých znalostí či zkušeností z FT by ses v práci neobešel?

Určitě bych se neobešel bez těch oborových znalostí. Samozřejmě často to bývá tak, že i v obdobných firmách jsou manažery spíše lidé s ekonomickým zaměřením a podobně, ale já oborové znalosti vnímám jako to gró v tomto průmyslu. Myslím si, že bez tohoto bych vůbec neuspěl.

A nakonec na chvilku pryč od práce. Co rád děláš ve volném čase?

Jsem vášnivý sportovec, převážně fotbalista. Hraji aktivně fotbal za FK Luhačovice a když to časově zvládám, tak rád pomůžu klukům i ve futsale. Veškeré formy fotbalu jsou pro mě životní náplň.

Co nám povíš o 30. minutě zápasu z roku 2019 proti Boršicím?

To si pamatuju naprosto přesně – asi narážíte na anketu Gól snů. Ve zmiňovaném zápasu jsem dál gól, který hlasující v anketě ocenili nejvíce hlasy. A tak jsem měl pak i zážitek, kdy jsem byl pozván do studia do Prahy, kde se mnou Petr Svěcený a Petr Švancara natáčeli rozhovor. Ale když se vrátím k tomu zápasu, tak ten jsme bohužel prohráli. Já mám radši týmové úspěchy, když jsme třeba na konci sezóny první a můžeme zvednou ten pohár, s klukama to oslavit… Takže toto je určitě větší radost než jeden gól.

 

Aleš Mráček: S fyzikou se setkáváme všude

V tomto díle si popovídáme s panem docentem Alešem Mráčkem, ředitelem Ústavu fyziky a materiálového inženýrství. Kde vznikl jeho zájem o fyziku? Proč ji považuje za důležitou napříč obory? A co rád dělá ve volném čase?

Pusťte si rozhovor či mrkněte na zkrácenou textovou verzi. Čeká na vás spousta zajímavých informací.

Poslechnout podcast

Předpokládáme, že nám řeknete, že fyzika je všude kolem nás a že není třeba se jí bát. Je to tak? Kde všude se s fyzikou setkáváme v běžném životě?

Opravdu se jí není třeba bát a ano, setkáváme se s ní všude. Hned potom, co se ráno probudíte a otevřete oči, tak vám do nich dopadají elektromagnetické vlny ve viditelném spektru, tyčinky a čípky na to reagují, pak je tam nějaký elektrický signál, který putuje do mozku a tak dál. Nebo to, že tady dneska spolu mluvíme a převádíme mechanické vlny zvuku na elektromagnetické, které se potom při poslechu zase převedou do toho zvuku…

Fyzice se nadšeně věnujete už dlouhá léta. Vybavíte si, kdy Vás poprvé chytla natolik, že jste jsi si řekl: „To je ono, to je ten obor, kterému zasvětím život.“

Ono když se řekne fyzika, každý si představí řadu vzorců a podobně… Ale to slovo pochází z řečtiny, kdy „fysis“ znamená „příroda“. Můj tatínek je entomolog a dědeček měl taky strašně rád přírodu. Takže já jsem už jako malý sbíral broučky a zajímalo mě například to, proč se krovky zlatohlávka tak lesknou. Tatínek ale není fyzik, a tak mi nedokázal dát uspokojivou odpověď.

A musím říct, že právě tohle mě velmi baví – vysvětlovat nějaké fyzikální jevy dětem, zjednodušovat a popisovat tak, aby to pochopily.

Jste prý také vášnivým čtenářem knih o historii fyziky a vývoji fyzikálních paradigmat. Na co zajímavého jste v těchto knihách narazil?

To by vydalo na celý semestr. Ale v té době, ve které se dneska nacházíme, stojí možná za to lidem připomenout, že jakékoliv lidské poznání je hrozně moc ovlivněné tím, v jaké společnosti vyrůstáme a v jaké době se nacházíme.

Říká se, že když Pythagoras objevil svou slavnou poučku, nechal obětovat 100 volů. No a od té doby se všichni volové bojí, když se objevuje nová vědecká pravda. Ono to asi není pravda, ale proč to říkám… Věda jako taková je krásná v tom, že hledá pravdu, ale také ji zpětně ověřuje a je kritická.

Proč je fyzika důležitá pro studenty naší fakulty?

Myslím si, že všichni naši studenti, ať už jsou to potravináři, výrobní inženýři či studenti materiálů a technologií, by měli mít tendenci jít do základů a dokonale pochopit daný proces – a tam vždycky na tu fyziku nakonec narazí.

Ve výuce rád používáte názorné ukázky, a to ne jen tak ledajaké. Občas se třeba v přednáškové místnosti houpete před studenty na laně. Co jim tím demonstrujete a jaké další zajímavé pokusy chystáte?

Ukazuju, že teorie má oporu v experimentu a že se i z této relativně triviální věci lze spočítat například tíhové zrychlení. Nechal jsem se inspirovat přednáškami profesora Waltera Lewina, které najdete na Youtube a jsou opravdu perfektní – takhle bych chtěl někdy umět učit.

Do budoucna chystám například experiment, který demonstruje souvislost kruhového pohybu s kmitáním tělesa na pružině.

Řídíte se tedy rád Komenského principem „škola hrou“?

Určitě ano. Ale zároveň říkám, že vzdělání není jenom zábava. Je to taky dřina, protože když chcete něčemu porozumět, tak se prostě musíte namáhat.

Když přijdete z práce domů, co nejraději děláte? Jaké jsou Vaše další koníčky krom fyziky?

Strašně rád něco kutím, něco vytvářím. A pak samozřejmě i sport. Rád hraju například volejbal, což je pro mě zároveň taková společenská záležitost.

 

Eva Horníková: Nejvíc se mi líbilo na výjezdu v Soulu

V tomto díle Humans of FT si bude povídat s naší čerstvou absolventkou Evou Horníkovou. Jak jí šla diplomka na téma jedlých obalů? Čím se zabývá organizace ESN Zlin, ve které byla Eva několik let prezidentkou? Na jakém zahraničním výjezdu se jí líbilo nejvíc a proč se učí francouzsky?

Pusťte si rozhovor či mrkněte na zkrácenou textovou verzi. Čeká na vás spousta zajímavých informací.

Poslechnout podcast

Pocházíš až z východního Slovenska, konkrétně z Prešova. Co tě přivedlo studovat do Zlína?

Když jsem si vybírala vysokou školu, chtěla jsem jít studovat něco v oboru chemie, biologie, ale nevěděla jsem přesně co. A tak jsem po střední škole vyjela na rok do Anglie, kde jsem se poznala s jedním chlapcem, který mi řekl, že Zlín je skvělý a ať jdu studovat tam.

Je z tebe čerstvá inženýrka v oboru Technologie potravin. Víme, že jsi dělala diplomku na téma jedlých obalů. To zní hodně zajímavě. Povíš nám o tom prosím víc?

Dělala jsem jedlé obaly, složené ze zeinu a chitosanu, které tvořily takovou matrici. Do toho jsem dávala nanocelulózu a potom ještě nějaké esenciální oleje (tymián a skořici) a antioxidanty. Do směsi jsem namáčela jablíčka a pak dělala různé testy – fyzikální, chemické, biologické… I senzorickou analýzu. Což bylo zajímavé, protože to nikomu nechutnalo (směje se). Ale výsledky to mělo dobré a potenciál do budoucna tam je.

Miluješ poznávání cizích zemí a kultur, absolvovala jsi dva výjezdy do zahraničí, a sice do Koreji a do Taiwanu. Taky jsi tři roky působila jako prezidentka organizace Erasmus Student Network Zlín. Začněme u těch výjezdů. Jaké to je, studovat v tak exotických destinacích?

Když se na to podívám zpětně, Koreu bych neoznačila za příliš exotickou. Přišlo mi to, jako bych byla ve stokrát modernější Praze – byla jsem totiž přímo v Soulu. A celkově to bylo úžasné, podívat se tam byl můj dětský sen. Určitě doporučuju každému.

Na Taiwanu bylo taky skvěle, protože jsem tam měla spoustu taiwanských kamarádů, se kterými jsem se seznámila už tady ve Zlíně, právě díky organizaci ESN. Ale o něco víc jsem si užila tu Koreu. Na Taiwanu byla pocitová teplota 48 °C, což mi činilo potíže a taky jsem tam nebydlela na kolejích, takže už tolik nezažívala ten „international life“.

A teď k té organizaci Erasmus Student Network… Název asi leccos napoví, ale pro ty, co ji třeba neznají – čím se tam zabýváte?

Je to mezinárodní studentská organizace, která působí v podstatě celosvětově. Primárně se staráme o zahraniční studenty, kteří sem přijedou na studijní pobyt. Snažíme se jim zpestřit život ve Zlíně a pomáháme jim, s čím je potřeba.

Co jsi měla na starost ty jako prezidentka a jak ses vlastně k tomu prezidentování dostala?

Dostala jsem se k tomu úplně náhodně, v životě bych neřekla, že budu na této pozici. Byla jsem aktivní členkou a taky HR koordinátorkou na celorepublikové úrovni. Měli jsme prezidenta, který když odstátnicoval, dostal pracovní nabídku, a v organizaci skončil. A v nějaké té hierarchii naší organizace jsem byla na druhém místě po něm, a tak jsem tu pozici převzala.

Moje agenda byla dohlížet na to, aby vše správně probíhalo, ale samozřejmě i pomáhat s organizací aktivit, prezentovat o ESN a na té národní úrovni se účastnit různých konference.

Kdyby se k vám chtěl někdo přidat, na koho se může obrátit?

Máme „open door policy“, takže nové členy přijímáme průběžně kdykoliv. Stačí mrknout na web ESN Zlin, kde najdete i kontakty, případně nejjednodušší bude, když nám napíšete na náš Facebook nebo Instagram. V průběhu semestru taky děláváme náborové akce.

Máš čerstvě po škole, a tak se tě na závěr našeho podívání zeptáme – jaké máš plány do budoucna?

Dala jsem výpověď v práci a budu teď chvilku nezaměstnaná, na což se upřímně dost těším. Takže můj první plán je jít na pracák (směje se). Ale můj další plán je takový, že jsem podala žádost o stipendium na postgraduální stáž, která mi byla přiznaná, takže už jen musím najít tu stáž. Momentálně hledám ve Francii a je to celkem náročné, protože očekávají, že člověk bude umět francouzsky. Jenže já zatím umím francouzsky jen trošku nadávat. A tak se pravidelně učím. Věřím, že když budu pokračovat takovým tempem jako doteď, za měsíc a půl už dokážu konverzovat. A kdyby nevyšla Francie, tak chci zkusit Belgii.

 

Martina Černeková: Máme tu přístroje, které v běžných salonech nenajdete

Jaké služby nabízí Aplikační centrum kosmetických a biomedicínských přípravků? Kdo ho může navštívit a jak se objednat? Nejen o tom si kolegové z pořadu HOMO ACADEMICUS popovídali s Ing. Martinou Černekovou, Ph.D., která působí na Ústavu technologie tuků, tenzidů a kosmetiky.

Poslechněte si tento podcast a zjistěte více. Paní Martina Černeková je náš člověk, proto se svolením tvůrců zmíněného pořadu sdílíme také mezi Humans of FT. Zkrácenou verzi rozhovoru si můžete přečíst níže.

Poslechnout podcast

Na webu Aplikačního centra se píše: U nás získáte ošetření, o kterém se vám v běžné kosmetice ani nesnilo. Co to reálně znamená?
Díky tomu, že fungujeme v rámci univerzity, konkrétně na Fakultě technologické, jsme vybaveni řadou přístrojů, které v běžných salonech nenajdete, respektive jejich portfolio tam nemusí být tak široké. Máme otevřeno i pro veřejnost, a kdokoliv tak může využít našich služeb. Zároveň v salonu (jak Aplikačnímu centru říkáme), probíhá praktická výuka našich studentů.

Jaké metody/přístroje tedy využíváte?
Nabízíme například ošetření pomocí laserů a galvanických žehliček, používáme ozonizér, máme také diagnostické přístroje, které v salonech nejsou úplně běžné…

Tady Vás na chvilku zastavíme. Jak prosím funguje taková galvanická žehlička?
Jedná se o přístroj, který působí na pleť stejnosměrným proudem. Většinou to má okamžitý omlazující efekt, který přetrvává několik dní. Pleť je pak taková prozářenější, trošku se vypnou vrásky…

Vraťme se zpět k tomu výčtu přístrojů. Co je taková největší chlouba Aplikačního centra?
Já mám třeba hrozně ráda přístroj, který se nazývá teleangitron. Dá se použít k trvalé epilaci a na odstraňování tzv. hemangiomů, což jsou takové červené flíčky, nebo na odstraňování tzv. ektázií, to znamená rozšířených žilek v obličeji. Mám jej v oblibě, protože přináší velmi viditelný efekt, hodně to pomůže.
Pak máme také přístroje, které zatím nemůžeme používat v rámci služeb pro veřejnost, ale používáme je ve výuce nebo při bakalářských a diplomových pracích – to jsou úplné novinky, které nám zapůjčila jedna italská firma.

Kde se můžeme objednat a kolik to stojí?
Můžete se objednat přímo u mě. Kontakty najdete také na webových stránkách Aplikačního centra a je tam i objednávkový formulář, takže se dá objednat online. Ceny jsou velice rozumné – má to souvislost s tím, že tam ošetřují hlavně naše studentky v rámci stáží, navíc v běžných salonech se často platí za nějaké nadstandardní služby a tak dále.

 

Iva Burešová: Potravinářství si mě vybralo

Poznejte lépe doc. RNDr. Ivu Burešovou, Ph.D. z Ústavu technologie potravin, která se ve své výzkumné činnosti zaměřuje na výrobu potravin rostlinného původu.
Jak se takové zaměření potkává s fyzikou, která Ivu hodně baví? Jakou čokoládovou tyčinku má nejraději? A čeho si u studentů nejvíce váží?

Poslechněte si podcast, který vznikl v rámci pořadu HOMO ACADEMICUS. Se svolením tvůrců zařazujeme také mezi Humans of FT.

Poslechnout podcast

K jaké postavě ze seriálu Teorie velkého třesku byste se přirovnala?
Asi k Sheldonovi. Vidím tam určité podobnosti – třeba studium fyziky a pobláznění fyzikou, vesmírem… A možná i to ne úplně standardní začlenění do společnosti.

Říkáte o sobě, že jste si svou práci nevybrala, ale práce si vybrala Vás. Jak se to stalo?
Vždycky jsem toužila vystudovat přírodní vědy. Což se mi podařilo, ale bylo to v takové době, kdy nebylo snadné najít zaměstnání. Hledala jsem asi rok a pak náhodou přišla nabídka pracovat v zemědělské laboratoři, kde jsem testovala obilí. A tak jsem se dostala k potravinářství.

Na co se v potravinářství zaměřujete?
Jak to začalo tím obilím, tak to vlastně pokračuje doteď. Zaměřuji se na výrobu potravin rostlinného původu, například z obilí, z ovoce, zaměřuji se také na čokoládu, cukrovinky a podobně.

V jednom z Vašich výzkumů jste se zaměřila na oplatky a čokoládové tyčinky. Která je Vaše nejoblíbenější?
Určitě Mars. Přijde mi tam strašně zajímavá ta kombinace chutí.
Kombinování chutí obecně je zajímavé – zjišťovat, jak lze té typické chuti nějakého výrobku dosáhnout. To řeší třeba výrobci, když mění suroviny, aby dosáhli levnější výroby. Není pak vůbec jednoduché dosáhnout té původní chuti. To jsme si mnohokrát ověřili. Zkoušeli jsme třeba podle složení napodobit Nutellu, ale musím říct, že se nám to nepodařilo. Takové hledání je ale velmi zajímavé a dobrodružné.

Jaký je rozdíl mezi lepkovým a bezlepkovým pečivem?
Úplně ve všem. Odlišné jsou suroviny na výrobu – klasické lepkové pečivo se vyrábí převážně z pšeničné nebo žitné mouky. Ani jedna z nich se nemůže použít pro výrobu bezlepkového pečiva, protože obsahují bílkoviny, které některým konzumentům způsobují různé problémy. Pro výrobu bezlepkových potravin je tedy potřeba zvolit mouky jiné – používají se čištěné škroby nebo mouky z přirozeně bezlepkových surovin.
Pšeničný lepek a bílkoviny v žitné mouce jsou schopny vytvářet takové prostorové struktury, které se při kynutí těsta napínají, přičemž důležité je, aby těsto kynulo, ale nepraskalo. Tato vlastnost u bezlepkových mouk není tak dobrá, neboť struktury při kynutí rychle praskají, kypřící plyn unikne a to těsto vlastně nekyne. Tento problém se řeší už od roku 1954 a v současné době víme, že zatím nevíme, jak ty bílkoviny nahradit. Výzkum tedy pokračuje a hledají se další cesty, jak dosáhnout toho, aby například bezlepkový rohlík vypadal a chutnal stejně jako ten pšeničný.

Co je na Vaší práci nejtěžší?
Jak kdy. Člověku se někdy v nějaké oblasti daří a jindy nedaří. Ze začátku mi přišlo, že je nejtěžší připravit si přednášky tak, aby to studentům opravdu něco dalo a aby to bylo aspoň trošku zábavné. Postupně jsem ale zjistila, že celá řada věcí se dá takto podat.
Těžké pak bývá také to, když člověk něco zkoumá a věnuje se tomu dlouhou dobu – měsíce, někdy i roky – sepíše výsledky a snaží se dosáhnout zveřejnění v odborných časopisech. Často se stává, že si myslí, že přišel na nějakou super věc, ale jeho článek se mu vrátí s dodatkem: „nic nového“. To je pak demotivující… Ale jak je ta práce různorodá, když mě zklame jedna věc, můžu se zas zaměřit na druhou a po nějaké době se to nadšení vrátí.

Je výuka doplněna i praktickými ukázkami?
Ano, v laboratorních cvičeních. Máme třeba jeden předmět, který věnujeme výrobě různých druhů pečiva, těstovin a všeho možného z obilí. Se studenty vyrábíme i čokoládu, želé bonbóny, hranolky, chipsy…

Čeho si u studentů vážíte?
Mám strašně ráda, když studenti o tom, co jim říkám, přemýšlejí. Cením si studentů, kteří když třeba u zkoušky neznají odpověď, tak prostě přemýšlí, vymýšlí a na základě svých zkušeností a toho, co v praxi vyzkoušeli, se snaží tu odpověď odvodit.
Myslím také, že člověk se toho hodně naučí, když se mu něco nepodaří. Takže nám vůbec nevadí, když třeba zkoušíme něco vyrábět a nedojdeme ke zdárnému výsledku. Protože pak člověk může přemýšlet nad tím, co příště udělat líp, což mu dá ve výsledku mnohem víc.

 

 

Pavel Mokrejš: Vážím si týmu dobrých spolupracovníků

Dalším z našich milých akademiků, který usedl k podcastovému mikrofonu, je prof. Ing. Pavel Mokrejš, Ph.D. Ten se na Ústavu inženýrství polymerů věnuje zkoumání vedlejších živočišných produktů bohatých na bílkoviny. Co si pod tím představit? Jak se Pavel dostal ke kariéře vědce? A co je jeho největší volnočasovou vášní?

Poslechněte si podcast, který vznikl v rámci pořadu HOMO ACADEMICUS. I Pavel Mokrejš je náš člověk, proto se svolením tvůrců zmíněného pořadu sdílíme také mezi Humans of FT. Zkrácenou verzi rozhovoru si můžete přečíst níže

Poslechnout podcast

Na jakém výzkumu se aktuálně podílíte?
V současné době se věnujeme zpracování vedlejších živočišných produktů, zejména bílkovinného a tukového charakteru. Jsou to bílkovinné produkty, které vznikají například při porážce drůbeže, zpracování ryb, vysoké zvěře a podobně.
Věnujeme se jakýmkoliv tkáním, které jsou zajímavé z různých pohledů, které lze například využít pro nějaké nové produkty.

Takže zastáváte přístup udržitelnosti?
Ano, snažíme se recyklovat suroviny, které se v současné době nevyužívají.

O co jde konkrétně u té drůbeže?
Většinou se zabýváme zpracováním vedlejších produktů z kuřat, protože těchto surovin je největší množství.

Takže jde i o pařátky a zobáčky?
Ano. Jsou to většinou ty části, které se nespotřebovávají, i když patří mezi tkáně, které lze konzumovat. Třeba právě ty pařátky jsou bohaté na bílkoviny, které se snažíme izolovat a zpracováváme je na želatiny, případně hydrolyzáty.

Když zmiňujete želatiny – znamená to, že se dají využít třeba i na gumové medvídky?
Ano, želatina je velmi významný hydrokoloid, který se používá v potravinářství, farmacii, fotografii a dalších oblastech. Největší využití má právě v potravinářství, například na výrobu zmíněných cukrovinek.

Co Vás vedlo ke kariéře vědce?
V podstatě se to datuje do let, kdy jsem sloužil náhradní vojenskou službu v knihovně, kde jsem měl čas přemýšlet o věcech budoucích. Přihlásil jsem se tehdy na doktorské studium a začal jsem se zabývat zpracováním vedlejších produktů – sice z jiného průmyslu, ale to mě pak přivedlo k těm nynějším.

Jak vypadá Vaše laboratoř? Je tam něco, na co jste pyšný?
Máme tady samozřejmě celou řadu přístrojů a instrumentálního vybavení. Ale čeho si tady nejvíc vážím, tak to jsou lidé. To je nejdůležitější na každém pracovišti – tým dobrých spolupracovníků, dobrá atmosféra a tak dále. A tím myslím jak akademické pracovníky, tak studenty – každý v týmu je důležitý.

Jaká je podle Vás budoucnost jídla, co se týká například tisku masa nebo zero waste?
Myslím, že těch směrů bude určitě více a spotřebitelé budou mít možnost výběru. Tisk „masa“ se už sériově využívá zejména v případě rostlinných bílkovin, což je výhoda pro vegetariány nebo vegany. A zero waste je vlastně právě i to, o čem už jsme se bavili a čemu se my věnujeme dlouhou dobu – tedy zpracování odpadních surovin k novému využití.
Jsou to určitě směry správné a je potřeba se jimi zabývat. Snažíme se přispět i k tomu, aby průmyslové podniky, které produkují dosud nevyužité odpady, v nich viděly nějaký potenciál.

Co byste doporučil absolventům střední školy, kteří by o obor, jímž se zabýváte, měli zájem?
Určitě ať zavítají na webové stránky Fakulty technologické, kde o oboru zjistí více. A není určitě problém, když třeba zavítají k nám na fakultu – například na dny otevřených dveří nebo Noc vědců, kde se blíže seznámí s náplní oborů, které tady může studovat.

Jaké máte kromě vědy koníčky?
Nejraději se věnuju cestování. Jezdím na motorce a mám v podstatě procestovanou celou Evropu. Nejvíc mě uchvátily severské země. Třeba v Norsku jsem byl třikrát a projel jsem ho celé od jihu až na sever. Uchvátila mě tamější příroda, lidé, kultura, klid…

Co Vás k cestování přivedlo?
Nejspíš to byla ta motorka, kdy to člověka stále láká někam vyjet. Najednou je vám Česká republika malá, takže se chcete posouvat dál a dál.

Je nějaká země, kam doporučujete jet studentům?
Studentům vždy říkám, že v každé zemi je krásně, v každé zemi se dá něco nového dozvědět, získat zkušenosti. Záleží pak na každém studentovi, kam ho to nejvíce táhne.

Jak odpočíváte po práci?
Čtu cestopisy, občas se učím jazyky nebo spřádám další cestovatelské plány.

 

Fakulty a součásti

Zavřít